Historie

Z historie rybářského spolku ve Světlé 1

Rybářský spolek ve Světlé nad Sázavou nepatří sice k nejstarším v Čechách, ale i tak mu v listopadu loňského roku bylo již úctyhodných 85 let. Proto naše první historické zastavení bude patřit založení spolku.

O tom, jaké poměry panovaly na Sázavě před vznikem spolku, nás ve své knížce „Sázava“, vydané v roce 1945, informuje Jiří Holan: „Na Sázavě se rybařilo volně a každý si chytil, co potřeboval. Byl to tenkrát ráj, který si nikdo dnes nedovede z nás mladých představit. Jen z vypravování starých, dávno již odešlých rybářů slyšíme o rybnatosti řeky … Ryby se chytaly do čeřenů, do saků, košíků, v neděli pod kameny, když byl na to čas a staří pytláci svými vidličkami. Jednou za rok se Sázava prolovovala a byla všechna kořist rozdělena na tři díly: jeden vrchnosti (ryby největší), druhý městu a smetánce města, třetí rozdán lidem. Roku 1925 však se tvářnost rybaření poněkud změnila a sice na podkladě založení rybářského spolku ve Světlé. Spolek se tvořil z lidí, kteří se nemohli dívati na doslovné drancování řeky…“

Odložme Holanovu Sázavu, můžeme se k ní vrátit jindy. Nahlédněme do „Zápisníku o schůzích Rybářského spolku ve Světlé n.S. 1925 – 1937“. Dočteme se zde, že ustavující valná hromada se konala ve tři hodiny odpoledne dne 8.listopadu 1925 v hostinci p. Augustina Suchomela za účasti dvaadvaceti zájemců. Ze zápisu vysvítá, že již před tímto datem se organizátoři spolku scházeli a byly již dokonce sestaveny jednoduché stanovy. Všichni přítomní se přihlásili za členy a pětičlenná návrhová komise sestavila kandidátku hlavních funkcionářů. Prvním předsedou tak byl zvolen p. Ferdinand Škvor, místopředsedou p. Rudolf Pick a rybmistrem (dnes bychom řekli hospodářem) p. Antonín Pros.

Členy výboru se stali pánové František Škvor, Augustin Suchomel, Emil Herout, František Zadníček, František Bašta, František Bůža a Vilém Ambros. S náhradníky a revizory účtů (dnešní dozorčí komise) získalo nějakou funkci šestnáct lidí z dvaadvaceti. Členský příspěvek byl stanoven na 50,- haléřů měsíčně, zápisné jednou provždy na 5,- Kč. Jak ovšem všichni víme, v naší historii žádné jednou provždy a na věčné časy neplatí. To se týká i výše zápisného.

Již 18.listopadu se konala výborová schůze, na které byly členům výboru přiděleny další funkce. Pokladníkem se stal Augustin Suchomel, jednatelem Emil Herout, Alfons Ženíšek byl zvolen delegátem u Poříčního svazu v Německém Brodě. Ze zápisníku se dozvídáme i o konfliktu mezi Františkem Zadníčkem a ostatními členy výboru. Poté co pan Zadníček pozurážel většinu kolegů, prohlásil, že se spolkem již nechce mít nic společného, vyžádal si vrácení pěti korun zápisného a nakonec musel být hostinským a jednatelem v jedné osobě vyveden. To jsou negativní stránky toho, když se schůzuje v hospodě.

Ještě do konce roku měl spolek 33 členů, všichni byli obyvateli Světlé a Příseky. V průběhu roku 1926 přibývali další i z jiných obcí, jako byla Dolní Březinka, Lipnička, Smrčná, Josefodol. Zápisník o schůzích uvádí u některých členů i jejich profesi. Najdeme mezi nimi hostinského, lesního, zámečníka, řezníka, krejčího, holiče, skláře, kameníka, ale i plukovníka ve výslužbě. Nejznámějším členem bude asi Matěj Kuděj, u něhož je jako bydliště uvedena Smrčná. Tento spisovatel a světoběžník, druh Jaroslava Haška, toho asi mnoho nenarybařil.

Na konci roku 1926 měl rybářský spolek ve Světlé již 66 členů. Čekala na ně spousta práce.

Josef Böhm, únor 2011


Z historie rybářského spolku ve Světlé 2

V červenci 1926 sice valná hromada schválila stanovy spolku, protože ale nebyly v některých bodech v souladu se vzorovými stanovami Svazu rybářských spolků, byly na mimořádné valné hromadě konané dne 16.ledna 1926 upraveny a jednomyslně schváleny.

Aby mohl spolek vykonávat svou náplň, kterou byl organizovaný sportovní rybolov, musel získat přístup k tekoucím vodám. Trvalo mnoho měsíců a v některých případech i roků, než byly uzavřeny nájemní smlouvy s obcemi, jejichž katastry se nacházely na březích Sázavy a Sázavky  a jež měly právo rybolovu, ale nakonec se to podařilo. Nejprve byla uzavřena smlouva s městem Světlou a později s Přísekou, Novou Vsí, Pohledí, Kochánovem, Koňkovicemi, Trpišovicemi, Smrčnou, Dobrovítovou Lhotou, později  Mrzkovicemi, Leštinkou, Bohušicemi, Kunemilí a dalšími obcemi. V roce 1933 pronajal své povodí za symbolickou cenu 1,- Kč i světelský velkostatek. Podobně byly pronajímány i potoky. Např. v dubnu 1930 schválil výbor nabídku obce Koňkovice na pronájem Meziklaského potoka za 50,- ročně. Rybářské právo si mohly od obcí pronajmout i soukromé osoby. Tak si např. v roce 1933 pronajal majitel papírny ve Smrčné p.Pultar řeku od obce Koňkovice, od které nakonec odstoupil za odstupné ve formě tří rybářských lístků od světelského rybářského spolku.

Spolek v dubnu 1926 stanovil ceny ročních rybářských lístků (tehdy se nerozlišoval rybářský lístek vydávaný státem a povolenka, kterou si kupujeme od rybářského svazu). Pro dospělého člena byl v ceně 20,- Kč, tzv. rodinný členský stál 30,- Kč, dětský 20,- Kč a lístek pro hosty 50,- Kč. Rodinné lístky byly zrušeny již v roce 1928.

V dubnu 1929 bylo rozhodnuto hájit na mělčinách od jezu k Černému víru a na všech proudech obcí Příseky a Nové Vsi všechny ryby do 15.června, od roku 1933 se hájení rozšířilo i na Sázavku a další potoky.

Rybolov se zpočátku mohl provádět zároveň na tři pruty. Až v roce 1937 nastala změna platná dodnes. Přesto se spolek stále potýkal s tím, že i členové používali nesportovních metod rybolovu, jakým byly tzv. roubíky, saky apod.

  Velkým problémem byla ochrana ryb před pytláky a vodním ptactvem. Rybářský spolek opakovaně žádal místní četnickou stanici o dohled nad sportovními vodami, ale zřejmě marně. Při každém zvednutí vody v Sázavě se objevovali na lukách lidé se saky. U mlýna ve Světlé  a papírny ve Smrčné měli majitelé slupy o odlovovali do nich ryby i v době hájení. Pytlačilo se ve dne i v noci. Proto valná hromada v březnu 1929 stanovila tzv. dozorce k hájení (předchůdce dnešní rybářské stráže), kteří složili slib na okresním úřadě. Prvními dozorci byli Jan Tourek, Václav Maleček a Josef Nápravník. Jan Tourek se později stal přísežným vodním hajným. V lednu 1928 byla podána žádost okresní politické správě v Ledči n.Sáz., aby byl vydán zákaz volného pouštění kachen na řeku (samozřejmě těch domácích).

Rybářský revír se musel pravidelně zarybňovat. Spolek dostával příděly násady od zemědělské rady. Někdy to byly ryby, jindy jen jikry, které se líhly v Ledči nebo v Humpolci a za tento proces se tamním spolkům platilo. Pro násadu se jezdilo koňskými povozy s lejtou. Vysazoval se kapr, cejn, candát, štika, pstruh obecný i duhový. Pokud zemědělská rada násadu nesehnala, poskytovala subvenci, jako tomu bylo v roce 1929. Násada se nakupovala rovněž prostřednictvím Svazu rybářských spolků.

Valná hromada 25.března 1929 volila nový výbor. Předsedou se stal opět Ferdinand Škvor, místopředsedou Alois Punčochář, revizory účtů Rudolf Pick a Emanuel Herout. Delegátem u Poříčního svazu v Německém Brodě byl zvolen Alfons Ženíšek. Na následující schůzi výboru byli zvoleni další funkcionáři (podle stanov valná hromada volila jmenovitě jen předsedu a místopředsedu). Jednatelem se stal František Bedrníček a pokladníkem František Škvor. Výbor zvýšil cenu povolenek pro členy na 40,- Kč včetně ročního členského příspěvku (ten byl, jak už víme, 6,- Kč).

Zajímavou změnu přinesla valná hromada 16.března 1930. Na návrh přítele Svobody se schůze výborové i členské (valné hromady) přestaly konat v hostinci Augustína Suchomela a scházely se v hostinci pana Volase. O příčině této změny se můžeme pouze dohadovat. Ale již 12.května 1931 výbor rozhodl, že schůze se budou konat střídavě v obou hostincích.

Nově zvolený výbor fungoval pouze dva roky. Předseda se odstěhoval do Prahy a valná hromada 19.dubna 1931 zvolila výbor nový. Předsedou se stal Alois Punčochář, dvěma místopředsedy byli zvoleni Mudr. Alfréd Weinstein a Antonín Pros. Jednatelem byl výborem zvolen Václav Svoboda a pokladníkem Rudolf Pick. Revizory účtů byli Josef Kasal a Josef Ledecký. Byla opět vytvořena funkce hospodáře (rybmistra), do které byl zvolen Jan Tourek.

V roce 1932 měl spolek jen 41 členů, jednou z příčin úbytku členů byla jistě světová hospodářská krize, jejímž důsledkem na Světelsku byla velká nezaměstnanost a rybářský lístek se pro mnoho přívrženců Petrova cechu stala finančně nedostupným.

Již ve 30.letech řešili rybáři problém se znečišťováním vod. V roce 1933 byla kamenická firma Antonína Podpěry vyzvána k zamezení výtoku do Sázavky. 9.října 1933 byly otráveny všechny ryby v Sázavce v úseku od brusírny skla v Karlově po soutok.

11.března 1934 se konaly další volby. Po nich se předsedou spolku stal Petr Fiala, místopředsedy František Bedrníček a Josef Švabenický,  revizory účtů Rudolf Pick a Antonín Štros, vodním hajným Jan Tourek. Výbor následně zvolil jednatelem Jaroslava Uhlíře a pokladníkem Josefa Švabenického.

Na závěr této části dějin rybářského spolku se jistě hodí přečíst si verše naivního světelského básníka Petra Pavla Fialy, který je nejspíš totožný s výše uvedeným v roce 1934 zvoleným předsedou spolku. Verše jsou věnovány jistému Antonínu Prokešovi. Dnes je těžké zjistit, zda se jednalo o rybáře či pytláka. Básničku P. P. Fiala napsal až v roce 1947 a jak sám poznamenal, stačilo mu na to 10 minut.

Náš Toník
Ukaž milý invalido, můj rybáři Prokeši,
ukaž milým svým soudruhům, ať je mysl neděsí.
Navlékni si žížaličku, vhoď si ji do Sázavy,
sedni si na svou stoličku a buď dál usměvavý.
Navlékni si žížaličku, vhoď s olůvkem do řeky,
vytáhneš z ní velkou parmu, budeš slyšet skořeky.
Nehleď na rybářů skořek, vhoď svůj vlasec na proud jen,
švihne ti hned na to ryba, může to být i bolen.
Dokaž drzým posměváčkům, že dovedeš chytati,
že netaháš bačkory jen, jiné svinstvo ni smetí.
Dokaž všem drzým rybářům, že nestojí za troník,
ty jsi náš nejlepší rybář, ty jsi zas jen náš Toník.

Josef Böhm, leden 2012


Z historie rybářského spolku ve Světlé 3

  Velkým nepřítelem sportovního rybolovu i chovu ryb je stále rostoucí znečišťování vody způsobované jednak rozmachem průmyslové a zemědělské velkovýroby, jednak neukázněností a lhostejností jednotlivců, obcí i celých států. I ve 30. letech 20. století podobné případy trápily naše předchůdce. K nim přistupovaly i snahy jednotlivců i firem o porušování zákona o výkonu rybářského práva. Světelský rybářský spolek podporovaný svými kolegy z Ledče vedl spor s majitelem papírny ve Smrčné p. Pultarem ohledně slupu pod smrčenským jezem, jehož používání Pultarům sice Okresní úřad v Ledči zakázal, ale nebylo to respektováno. Podobně se výbor zabýval problémem, zda má majitel světelského mlýna p. Musil právo na výlov ryb pod turbínou. Na základě zásahu Poříčního svazu v tehdejším Německém Brodě měl výlov probíhat vždy za účasti rybářského spolku.

  Dalším problémem roku 1934 pro světelské rybáře byla nedostatečná účinnost filtračních stanic v brusírnách skla v Karlově (dnes APS) a Františkodole, způsobující časté otravy ryb. V této věci bylo korespondováno s Městským úřadem ve Světlé, Okresním úřadem v Ledči i Živnostenským inspektorátem v Praze. Úhyny ryb v Sázavce pod Josefodolem způsobovaly vleklé spory i s tamní sklárnou.

   Výborová schůze z 18. července 1934 zrušila své z dnešního hlediska zvláštní usnesení z dubna 1931, podle kterého mohly manželka a děti člena spolku za jeho přítomnosti chytat ryby bez povolenky. Toto několikaleté porušování zákona mělo ve veřejnosti negativní ohlasy.

  V září 1934 byl založen zarybňovací fond, který měl z dobrovolných darů pomoci vylepšovat stav rybí obsádky v revíru. Přispěl do něj např. p. Císař, spolumajitel josefodolské sklárny, aby kompenzoval rybářům škody způsobené výrobou skla.

   V roce 1934 měl spolek pouze 46 členů, příčinou jejich úbytku byla nejspíš vleklá hospodářská krize. Vzrostl ovšem počet pytláků.

   Od 1. března do 30. června, tedy v době tření, bylo výnosem Okresního úřadu v Ledči n. Sáz. zakázáno vypouštění kachen na řeku, což bylo rybáři kvitováno s velkou radostí. Protože, jak je u nás zvykem dodnes, toto nařízení  nebylo kontrolováno nijak důsledně, učinil výbor spolku dotaz na četnickou stanici, v čí kompetenci to vlastně je. Zda se kontrola zlepšila, můžeme jenom hádat.

   Cena rybářského lístku na rok 1935 byla stanovena na 45,- Kč, byl v ní zahrnut i výše zmiňovaný členský příspěvek. Cena lístku pro hosty byla stanovena na 10,-Kč na 10 dnů a na 30,- Kč na celý měsíc. Zdánlivě nepatrná částka nás nesmí mýlit, tehdejší mzdy se pohybovaly v řádech stokorun, podpory v nezaměstnanosti v řádech desetikorun. Míra štiky byla nařízena 45 cm.

   K zajímavému střetnutí mezi členy výboru došlo na schůzi 13. srpna 1935. Citujme zápis z této schůze : „Př. Škvor obviňuje předsedu, že nařknul letního hosta p. Jiráčka, že vyžral všechna štíhlata letošního roku nasazená a Škvor že naučil kluky pytlačit. Jako svědky uvádí pí Procházkovou, p. Jelínka, chlapce Holana a Drahozala a žádá satisfakci. Jednatel navrhuje smírčí soud. Předseda odmítá a prohlašuje, že se ženami a kluky se o sportovních věcech nebaví. Po další prudké kontroverzi předseda podává rezignaci a oznamuje, že vystupuje ze spolku.“

   Nového předsedu zvolila mimořádná valná hromada až 16. března 1936 a stal se jím p. Arnošt Horník. O rok později, 30. března 1937, zvolila řádná valná hromada nový výbor spolku. Předsedou zůstal p. Arnošt Horník, místopředsedou se stal p. František Bedrníček,  rybmistrem p. František Škvor. Přísežným hajným byl znovu zvolen p. Jan Tourek.

   Na této schůzi byli členové spolku poučeni o tom, že napříště musí každý vést podrobný záznam o svých úlovcích na zvláštním tiskopisu. Důvodem bylo zhodnocení rybářského sportu po ekonomické stránce. Toto opatření existuje dodnes.

   V roce 1937 začali světelští rybáři uvažovat o vybudování umělé štičí líhně, na schůzi výboru 12. října byl jako odborník pozván p. Pelikán z Poříčního svazu v Německém Brodě. Ten doporučil postavit budku na aparáty pod náhonem Ing. Bačíka, majitele brusírny skla v Karlově. Přes vstřícnost Ing Bačíka nakonec projekt padl kvůli velkým nákladům.

   16. června 1938 se na Sázavě v úseku od jezu k Černému víru konaly rybářské závody. Jiří Holan ve své knížce „Sázava“ hodnotí akci těmito slovy: „Ač v den závodů bylo chladno, pršelo a místy padal sníh, vítr čechral hladinu řeky, přec se závody poměrně povedly dobře. Jejich výsledek byl. První cenu štípaný prut a pohár obdržel pan Chvalkovský z Prahy za největší štiku 1.65 kg. Druhou cenu co do množství si odnesl pan Toman za chycené dva boleny a dvě štiky.“ Výnos ze závodů byl vložen na zarybňovací fond.

   K velké generační změně ve vedení spolku došlo v roce 1940. Generace zakladatelů spolku ustoupila mladším s jinými představami o směřování sportovního rybářství ve Světlé. Na mimořádné valné hromadě 1. září byli zvoleni předsedou p. Pavel Šindelář, 1. místopředsedou p. Jan Hovorka, 2. místopředsedou p. Jaroslav Doležal. Na následující schůzi výboru byl jednatelem zvolen p. Antonín Dobeš a pokladníkem p. Karel Kratochvíl. Byla opět zřízena funkce přísežného dozorce, kterou pak vykonával penzionovaný četnický strážmistr pan Filipi.

   Nemožnost vykonávat spoustu aktivit proto, že již druhým rokem zuřila válka a naše země byly protektorátem Německa, přiváděla do rybářského spolku nové mladé lidé členy. Zmizela obezřetnost a opatrnost starého výboru, patrná např. v přístupu k plánované štičí líhni. Aktivita mládeže byla obdivuhodná. Nejprve na Ulipově louce vypustili stávající  rybníček a nad ním vybudovali nový, později obnovili i ten původní. První pokusy s vytíráním na sebe nedaly dlouho čekat. Spolek zakoupil potřebné vybavení, jako byly konve, baňky, sítě, košíky apod. Na tekoucích vodách se začala chránit trdliště V roce 1942 byl v Bohušicích vybudován třetí chovný rybníček.

   Výrazně se zlepšilo vysazování ryb a stále se zvyšoval zájem o členství ve spolku. V roce 1945, po dvaceti letech existence spolku, měl již 167 členů včetně první ženy, kterou byla pí Doležalová, manželka rybmistra.

   Uzavřeme i tuto část spolkové historie verši, tentokrát z pera Jiřího Holana, čestného občana města, bývalého kronikáře i nadšeného rybáře. Jeho báseň „Ryby“ vznikla ve 40. letech 20. století  a pochází z jeho knížky „Sázava“.

Ryby

Mihl se zlatý blesk,
voda se zavřela vírem,
na vodu komár plesk –
zas ticho ! Žehná se mírem.

Jen hejna bělic při hladině
prohání svá těla štíhlá,
v trsech trávy při houštině
pstruha vidina se mihla.

V tůni bublinky se smějí,
to as kapřík v bahně hledá,
kol něj v drobném reji
potěru mrak ode dna se zvedá.

V rákosí pak tloušť si hoví,
na slunci si hřbítek pálí,
za kamenem zase loví
bolen – host zde stálý.

Na úplavu potěr prchá,
rozlétne se na tři strany,
slyšíš zvuk, jak kapala by sprcha,
to zde štika rozdává své rány.

Řeka, co žití jen v sobě tají,
štěstí, tragedií, her a slávy,
každá rybka se zde nají –
řeko ! Skláníme své hlavy !

Josef Böhm, leden 2013


Z historie rybářského spolku ve Světlé 4

   Zatímco za okupace musel spolek vylučovat své členy z rasových důvodů, po osvobození přišla řada na tzv. kolaboranty. Spolek museli opustit Josef Strašík ze Světlé, pan Bauer z Trpišovic a Ing. Bramberger ze Smrčné. Nával vlasteneckého cítění vedl i ke změně oslovení ze zavedeného „přítel“ na důvěrnější „bratr“ a tykání.

   Spolek přispěl obci Trpišovice částkou 2.000 Kč na stavbu lávky ve Smrčné, kde do té doby fungoval pouze přívoz.

   29.září 1945 se konala slavnostní schůze k 20. výročí založení spolku, na které byli jmenováni čestnými členy Ing. Zdeněk Fišer, předseda Poříčního svazu v Ledči n. Sáz., Josef Pilík, jednatel tohoto svazu, a členové spolku Karel Kratochvíl, Jiří Holan, Stanislav Lankaš, Ing. Karel Bačík a Pavel Šindelář. V Dělnickém domě byla uspořádána „Rybářská revue“ s programem, v němž účinkovali výhradně členové spolku. U příležitosti tohoto výročí vydal spolek knížku svého člena, knihovníka a tiskového referenta Jiřího Holana „SÁZAVA …od nás“, která kromě stručné historie města a spolku oplývá lyrickými texty, verši i rybářskými příhodami a je autorovým vyznáním lásky k našemu kraji, k řece a k rybám. Kniha byla v roce 1946 vytištěna panem Lankašem, rovněž členem rybářského spolku a majitelem tiskárny.

   Na konci roku 1945 a na začátku roku následujícího dochází ve spolku, hlavně v jeho výboru, ke sporům, zda si pronajmout od MNV Světlá n. Sáz. rybník Ředkovec. Teprve třetí jednání v únoru 1946 vedlo k rozhodnutí Ředkovec si pronajmout a osadit.

   Poválečné zestátňování ovlivnilo i rybáře. Z valné hromady konané 7. dubna 1946 odešla na nově zřízený Jednotný svaz českých rybářů v Praze rezoluce se žádostí o zestátnění všech vod. To se později skutečně stalo a hospodaření a výkon rybářského práva rybářských organizací se tím velmi usnadnil. Spolek byl v té době ve špatné finanční situaci, proto došlo ke zvýšení ceny povolenky na 200 Kč a zápisného na 150 Kč, členský příspěvek zůstal na 60 korunách.

   Katastrofální sucho v roce 1947 přineslo rybářům velké ztráty. Z vysychajících potoků i ze vznikajících mělčin v Sázavě byly ryby přenášeny do hlubších vod. Byl vydán zákaz sportovního rybolovu a členové se zapojili do denní i noční ostrahy vod před pytláky, kterým by nízký stav vody ulehčil jejich práci. Ztráta značného množství ryb vedla k poklesu počtu úlovků a to se projevilo na úbytku členů v roce 1947 a 1948.

   Rybářský spolek, který se v té době začal nazývat „Lidová rybářská společnost“, získal darem od státu na základě probíhající pozemkové reformy oba zámecké rybníky. S Ředkovákem to už byly tři rozsáhlejší vodní plochy, na nichž bylo možno chovat násadu. Společnost si také pronajala rybníček „U pazderny“ v Bohušicích.

   V únoru 1948 se vlády v Československu zmocnili na více než 40 let komunisté a začaly politické čistky, které se nevyhnuly ani rybářským organizacím. Akční výbor NF prověřoval každého člena výboru a jeho sítem neprošel rybmistr, nebo jak se nově začalo říkat hospodář, Jaroslav Doležal. Rybářská společnost se také musela zapojit do pětiletého plánu.

   Po již druhé změně politického uspořádání v období pouhých tří let se situace pomalu stabilizovala i v Lidové rybářské společnosti ve Světlé. Rok 1949 se stal pro světelské rybáře přelomovým, protože právě tehdy se začala uskutečňovat tajná touha mnoha členů a funkcionářů vybudovat si vlastní rybníky a produkovat násadu pro lepší zarybnění revíru. Předseda Pavel Šindelář získal pro spolek souhlas Ministerstva zemědělství a Generálního ředitelství státních statků k vybudování dvou rybníků na loukách za zámeckým parkem, kterými protéká potok. Podmínkou souhlasu bylo, že výstavba bude prováděna svépomocí. Na zakoupení materiálu byla přislíbena státní subvence, oba rybníky musely být vybudovány během pětiletky (1949 – 1953). Výbor proto pověřil pokladníka Karla Kratochvíla a Jaroslava Olivu jednáním s úřady, technickým vedoucím výstavby byl jmenován Alfons Ženíšek.

   5. března 1950 valná hromada zvolila hospodářem Václava Charváta, který měl řídit stavbu dle pokynů technického vedoucího. Bylo schváleno, aby každý člen společnosti odpracoval na stavbě rybníka do konce září 30 hodin. Pro vlastní výstavbu, která měla být zahájena ještě v průběhu března, byl vypracován přesný harmonogram.

   Rybáři se do práce pustili s velkým nadšením. Kameníci z jejich řad pracovali v lomě pana Mahlera, který kámen společnosti daroval, zedníci vyzdívali hráz. Dopravu materiálu zajišťovali místní ještě neznárodnění dopravci pánové Horký, Hudský a Vaňhát téměř zadarmo. S přibývajícími měsíci začal ale elán ochabovat a práce začaly váznout. Výbor musel zasáhnout a vyměnit některé členy stavebního odboru, kteří přestávali být pro technika Ženíška oporou. Dalším opatřením bylo, že členům společnosti, kteří již splnili limit 30 odpracovaných hodin, mohly být další hodiny proplaceny. Naopak těm, kteří pracovní povinnost nesplnili, hrozilo dočasné odebrání povolenky a v případě, že do konce září svou povinnost nesplní, budou vyloučeni. Tato drastická opatření pomohla, a tak mohl 2. prosince 1950 na schůzi předseda poděkovat všem funkcionářům i členstvu za vykonanou práci a oznámit radostnou zprávu, že rybník je téměř napuštěn a osazen kaprem a cejnem. Na jaro zbylo vydláždění přepadu. V příštím roce je před rybáři další cíl, budování druhého rybníka.

   Protože v roce 1950 uplynulo čtvrt století od založení rybářského spolku ve Světlé, byl 11. listopadu uspořádán Rybářský večer na oslavu tohoto výročí i dokončení stavby rybníka. Další slavnost pod názvem „Křest nového rybníka“ se konala 16. prosince, její součástí bylo i hlasování o jménu pro nový rybník. Z návrhů „Světelský“, Zátiší“, „Jubilejní“ a „Světelák“ v tajném hlasování zvítězil ten poslední.

   V roce 1951 vstoupily do života rybářů nové organizační změny. V roce 1949 bylo uzákoněno zřízení krajů, Světlá jako součást okresu Ledeč n. Sáz. se ocitla v kraji Jihlavském. V Jihlavě byl zřízen krajský rybářský orgán, jemuž podléhaly poříční svazy pro jednotlivé okresy. Na tento nový úřad musely rybářské spolky přispívat z každé vydané povolenky padesáti korunami.

   Výbor zavedl vybírání pořádkové pokuty 50 Kč za neodevzdanou statistiku a stanovil pracovní povinnost na rok 25 hodin. Protože Alfons Ženíšek odstoupil z funkce vrchního hospodáře pro stavbu druhého rybníka, byl na jeho místo zvolen Josef Tesař, který po měsíci rezignoval a nahradil ho Jan Wágner. Došlo k další změně v názvu organizace, nyní to byl Lidový rybářský spolek ve Světlé n. Sáz.

   Vydláždění jezu na Světeláku bylo dokončeno až koncem léta. Konečná bilance výstavby tohoto rybníka ukázala, že bylo bezplatně odpracováno 3.605 hodin, zaplaceno jich bylo 2.873 (40.925 Kč). Mezitím již probíhala stavba druhého rybníka pod Světelákem v místech, kde v minulosti rybník býval a z původní hráze ještě na konci války zbývala značná část. V roce 1945 byla ale zničena jednotkou

   Rudé armády ubytovanou v zámku při likvidaci munice a výbušnin zanechaných u nás ustupujícími Němci. Úřady proto nařídily, aby před započetím stavby byla zajištěna bezpečnost brigádníků. Pyrotechnici nejprve z havlíčkobrodské a později jindřichohradecké posádky prohledali celý prostor budoucího rybníka s negativním výsledkem, ovšem jejich přístroje nepracovaly ve vodě, takže munice v potoce nemohla být odstraněna. Tak musela nastoupit chlapská nátura světelských rybářů, kteří v čele s předsedou Šindelářem opatrně ručně hloubili v terénu místo pro uložení kovové roury. Při výkopu bylo vyhrabáno sedm minometných granátů a spousta drobného střeliva, ale nedošlo k žádnému zranění. Pak mohla být nasazena i technika, hlavně buldozer. S ním se začátkem července buldozerista Míla Doležal začal propadat do bahna, ale za pomoci občanů města, kteří se seběhli s kůly, kolejnicemi, fošnami a jiným materiálem, se mu podařilo stroj vyprostit.

   Na rozdíl od Světeláku nebyla u tohoto rybníka vyzdívána celá hráz, ale jen vlnolam, prostor u požeráku a schodiště do rybníka. Tím se vyřešil problém s kamenem, protože lom darovaný panem Mahlerem byl vyčerpán.

   V srpnu 1952 byl druhý rybník hotov. Na oslavu jeho dostavění se měl uskutečnit zábavný večer s tehdy populární dechovkou Karla Valdaufa z Prahy, která měla odpoledne hrát i na hrázi nového rybníka. Ale epidemie slintavky a kulhavky vedla k zákazu všech podobných shromáždění a oslava se nekonala. Jméno pro nový rybník se našlo až o rok později. Na návrh hospodářského odboru byl pojmenován „Světelák“.

   I když s drobnými otravami ryb zaviněnými místním průmyslem se spolek musel vyrovnávat v podstatě nepřetržitě, to, co se stalo v říjnu 1951, byla opravdu katastrofa. Otrava Sázavy byla způsobena havlíčkobrodskými továrnami „Rico“ a „Amylon“, ale rybáři se žádné náhrady nedočkali, protože plnění pětiletého plánu mělo prioritu a ochrana přírody tehdy u nás nikoho nezajímala. I když rybáři ve dne v noci odlovovali ohrožené ryby v Sázavě a převáželi je do Ředkovce a Světeláku, většina jich uhynula. Pokud se podařilo tehdy zjistit, bylo otráveno 410 kg cejna, 400 kg parmy, 200 bolenů, 100 tloušťů, 50 candátů a stejně tolik štik, 70 kg kapra, 240 kg plotic a podouství a nepočítaně potěru všeho druhu.

   Na valné hromadě 16. prosince 1951 byl předsedou opět zvolen Pavel Šindelář, místopředsedou František Matoušek, jednatelem Bedřich Šoula a hospodářem Václav Charvát. Tyto volby se již konaly v duchu „nové doby“. Kandidátka musela být předem schválena městským a okresním národním výborem a poslední slovo měl akční výbor NF, který z ní přikázal vyškrtnout Jana Šilhána, Petra Nedvěda a Jana Wágnera.

   Spolek začíná sklízet první úspěchy v chovu ryb v rybnících získaných darem (oba zámecké), pronájmem (Ředkovec) nebo vybudováním (Sázavan a Světelák). Výlovy byly úspěšné a vysazování do tekoucích vod probíhalo ke spokojenosti členstva.

   Již v průběhu roku 1952 a pak znovu v lednu 1953 se na rybářský spolek obrátil MNV ve Světlé n. Sáz. s přáním, aby se spolek ujal výstavby rybníka v Bohušicích. Výbor se usnesl, že rybáři pomohou jak po technické stránce, tak manuální prací, ovšem za účasti dalších občanů města. Z toho důvodu byla pracovní povinnost pro členy stanovena opět na 25 hodin. Bylo to už poněkud únavné, ale v tehdejší době, kdy se nevyplácelo projevovat s čímkoli nesouhlas, se nikdo neopovažoval reptat. Po dobudování Bohušického rybníka, pro jehož urychlené dokončení uvolnil spolek bratry Charváta a Bambase, byla nádrž napuštěna a předána do užívání rybářskému spolku pro hospodářské účely.

   I v roce 1953 byla Sázava postižena rozsáhlou otravou a důsledkem bylo, že z povodí zcela vymizela parma.

   Aby negativ nebylo málo, přišla v tomto pohnutém roce ještě měnová reforma a spolek přišel o většinu finančních prostředků.

   V roce 1954 bylo v Československu přikročeno k rajónování povodí a jejich přidělování jednotlivým organizacím, a to od zeleného stolu bez toho, aby se k tomu jednotlivé organizace mohly vyjádřit.

Josef  Böhm, leden 2014


Z historie rybářského spolku ve Světlé 5

   V roce 1955 dostal spolek přidělená čísla revírů, která v podstatě existují dodnes. Povodí Sázavy od jezu v Dobré n. Sáz. po Čihákův lom ve Stvořidlech dostalo číslo 12, jez ve Smrčné je dělil na revír pstruhový a mimopstruhový. Sázavka od mlýna za Štěpánovem až po ústí do Sázavy dostala číslo 1. Negativní změnou bylo, že Pstružný potok, nazývaný tehdy Dolnoměstský, byl světelskému spolku odňat a přidělen nově založené rybářské organizaci v Lipnici n. Sáz. Přidělením revírů spolkům skončilo také placení nájmů obcím, jejichž katastrálním územím řeka protékala.

   Po dobudování rybníků už nebylo nutné zatěžovat rybáře mimořádnou pracovní povinností, a tak každému členovi stačilo odpracovat pět hodin.

   V roce 1956 bylo zavedeno povinné školení nových členů. V této době se v důsledku neustále se opakujících otrav začal projevovat úbytek rybí obsádky v Sázavě. Tehdy vznikl nápad přeměnit dosud chovné rybníky v parku na součást sportovního revíru Sázava 12, což bylo také v dalším roce uskutečněno. Na rybnících se pak pravidelně na státní svátek 9. května konaly rybářské závody a po nich se v sobotu od 12 do 21 a v neděli od 6 do 21 hodin mohlo rybařit.

   Jak bylo zvykem v tehdejší době, vyhlašovaly se různé kampaně pod budovatelskými hesly. V roce 1957 se činnost spolku řídila heslem „Za vyšší efektivnost a hospodaření v našich rybářských organizacích.“ Tyto kampaně byly sledovány a vyhodnocovány správními a politickými orgány státu, který se snažil i rybářské spolky ovládat politicky i ekonomicky. Rybářská organizace byla samozřejmě zařazena do tzv. Národní fronty, mimo kterou nemohlo fakticky existovat žádné politické ani zájmové sdružení. I ve vedení rybářského spolku musel být určitý počet členů KSČ, u předsedy to byl samozřejmý předpoklad, i když byly samozřejmě výjimky v situacích, kdy tuto funkci nechtěl žádný straník vykonávat.

   Jak už to bývá, co člověk, to názor. Malá míra tolerance k názoru druhého vede ke konfliktům. A to se stalo 6. dubna 1957 na výborové schůzi v hostinci „U Volasů“. Po ostré výměně názorů mezi pány Charvátem, Bílkem, Bambasem a Šindelářem oznámili předseda Šindelář a hospodář Charvát rezignaci na své funkce. Vznikla tak svízelná situace, kterou se začal zabývat i místní národní výbor, jehož představitelé Ptáčník, Kasal a Dřevínek se také dostavili na mimořádnou výborovou schůzi svolanou za týden po incidentu. Tam pak byli svědky toho, jak se po vzájemných omluvách situace uklidnila a předseda vzal svou rezignaci zpět. Hospodář Václav Charvát se schůze nezúčastnil a z dalších se omlouval pro nemoc. Jeho práci vykonával Karel Bambas. 30. června se konala členská schůze, která zvolila výbor se staronovým předsedou Pavlem Šindelářem, místopředsedou Josefem Kratochvílem, jednatelem Jaroslavem Škvorem a hospodářem Karlem Bambasem.

   V roce 1957 se opět mění název spolku na místní organizaci Československého svazu rybářů ve Světlé n.Sáz.

   V roce 1958 se ukázalo, že vydláždění jezů u nových rybníků za parkem dlažebními kostkami získanými od MNV při přestavbě náměstí nebyl dobrý nápad. Docházelo k jejich vymílání a borcení, proto bylo nutné je nahradit betonovými panely.

   V té době neměli rybáři k dispozici téměř žádnou techniku kromě kádí, podběráků a ručního nářadí. Např. agregát na odlov pstruží násady v odchovných potocích si spolek musel půjčovat od okresní pobočky svazu rybářů v Ledči. S agregátem přijel většinou jen na jeden den vyškolený pracovník, ale to bylo na odlov všech potoků a potůčků málo. Výbor začal proto plánovat zakoupení vlastního agregátu a do kurzu na jeho obsluhu vyslal svého člena Zdeňka Bílka.

   Do roku 1959 vstupovala MO ČSR ve Světlé se 170 členy a stala se tak největší organizací v okrese Ledeč a druhou nejpočetnější v kraji. Město Světlá n. Sáz. mělo přitom v té době kolem 2.600 obyvatel. Růst členské základny vyžadoval péči o dostatek vysazovaných ryb. Chovné rybníky jsou péčí hospodáře velmi dobře obhospodařovány, a tak např. v roce 1959 bylo sloveno 100.000 kusů cejna velkého, 21.000 kusů plůdku kapra a 4000 kusů plůdku lína. Od JZD Leština bylo zakoupeno 35 kg štičí a 65 kg candátí násady, od rybářského svazu spolek obdržel 60.000 kusů plůdku štiky a 25.000 kusů plůdku pstruha obecného. Po dlouhé době bylo organizaci přiděleno úhoří monté v počtu 5000 kusů. V tomto roce bylo dokončeno budování betonových uzamykatelných sádek pod rybníkem Světelák a výtěrových rybníčků v téže lokalitě.

   Téhož roku došlo k reorganizaci státní správy a od roku 1960 byly vytvořeny větší kraje, pro nás to byl Východočeský se sídlem v Hradci Králové, a větší okresy. Většina ledečského okresu se stala součástí okresu Havlíčkův Brod a světelský spolek podléhal pobočce svazu v Brodě.

   V roce 1960 došlo k významné změně tvaru koryta Sázavy v úseku pod Světlou v místě, kterému se dodnes říká Černý vír. Řeka, která v těch místech dosahovala až k silnici, byla svedena do regulovaného koryta a vše zasypáno. Tak zmizelo jedno z nejtajemnějších a také nejobávanějších míst, o kterém se vyprávěly zkazky a pověsti a kam se nikdo neodvážil jít koupat, i když to tehdy v řece bylo zcela běžné. V řece v těch místech narážela vířící voda na dva velké balvany zvané Valach a Pekárna a byla tam značná hloubka. Dnes toto magické místo připomíná jen malá kaplička vtisknutá do žulové skály nad silnicí.

   Na rok 1961 si světelští rybáři vytkli nelehký cíl, vybudování dalšího rybníku nad zámeckým parkem v místech, kde se říkalo „Ve vrbí“. Členům byla uložena pracovní povinnost 10 hodin, čekatelům na členství 15 hodin za rok. Nejvíce práce se stavbou měl samozřejmě hospodářský odbor výboru v čele s Josefem Kasalem a hospodář Karel Bambas se svým zástupcem Bohumilem Doležalem. Pro odbor bylo dokonce zakoupeno dodávkové auto! Nepodařilo se však dovést do zdárného konce všechna potřebná jednání a nebyl získán souhlas ke stavbě, proto bylo její zahájení odloženo na neurčito.

   Pytlačení na rybnících, které způsobovalo až dvacetiprocentní ztráty na rybí obsádce, vedlo ke kritice hospodářského odboru, na což reagoval hospodář Karel Bambas žádostí o zproštění funkce. Bylo mu vyhověno, za hospodáře byl navržen Bohumil Doležal a za jeho zástupce Zdeněk Bílek.

   Při požáru hostince „U Volasů“, kde byla po celá desetiletí spolková místnost, byla zničena část spolkové knihovny.

   V roce 1963 končí volební období a 24. února se volí nový výbor. Dosavadní předseda Pavel Šindelář, který strávil v této funkci neuvěřitelných třiadvacet let, z osobních důvodů nechtěl už spolek řídit a navrhl do čela výboru dosavadního jednatele Jaroslava Škvora. Sám byl zvolen místopředsedou, jednatelem Jaroslav Marek a hospodářem Bohumil Doležal. Pavel Šindelář byl za svůj přínos sportovnímu rybaření zvolen čestným předsedou.

   Městský národní výbor ve Světlé n.S. prodal rybník Ředkovec národnímu podniku Pozemní stavby Havlíčkův Brod, který měl na jeho břehu rekreační zařízení. Světelští rybáři velice zazlívali tento krok tehdejšímu předsedovi MěNV Jaroslavu Olivovi, dlouholetému rybářskému funkcionáři, protože za 4000 Kč, které Pozemní stavby za rybník zaplatily, by ho rybáři byli schopni koupit také. Ale tato transakce měla jistě politické pozadí, v němž hrál pouhý předseda MěNV malou roli. Noví majitelé Ředkovce se chtěli nepříjemného nájemce, kterým pro ně světelští rybáři byli, zbavit, protože podle jejich představ měl rybník sloužit pro sportovní rybolov jejich zaměstnanců, naštěstí ale podle tehdejších zákonů měl na výkon rybářského práva prakticky monopol rybářský svaz. Krajský národní výbor nakonec rozhodl ve prospěch světelských rybářů a rybník jim dodnes slouží jako chovný.

   Ke konci roku 1963 měl spolek již 206 členů.

   Na jaře 1964 se začíná konečně se stavbou nového rybníka. Pracovní povinnost byla zvýšena na 20 hodin u člena a 25 hodin u čekatele.

   V roce 1965 byl předsedou místní organizace zvolen Zdeněk Bílek. Stavba rybníka úspěšně pokračuje. Dozor nad stavbou provádí Jaroslav Zahradníček, vedoucím stavby je Karel Bambas. Konečně byl získán agregát na odlov pstruhů!

   Novinkou roku 1966 bylo označení povodí tabulkami. Pokračuje výstavba rybníka, při níž jen v tomto roce bylo odpracováno více než 3000 brigádnických hodin. Členská schůze schválila pracovní povinnost 30 hodin pro člena a 35 pro čekatele. Ačkoli rybník Ve vrbí nebyl ještě dokončen, souhlasí výbor s návrhem MěNV postavit nad ním další rybník, který by sloužil nejen rybářům k chovu ryb, ale všem občanům k rekreaci. V polovině roku se už začíná s bagrováním základů budoucí hráze. Na podzim je téměř dokončen třetí rybník za zámeckým parkem, kterému zůstalo jméno „Vrbí“.

   Na čtvrtém rybníku, který dostal jméno „Zlatokopy“, pokračovaly práce i v roce 1967, 1968 a 1869. Ještě v roce 1970 práce pokračují, dokončují se i poslední úpravy rybníka Vrbí.

   V roce 1970 dosáhl počet členů 244. Členská schůze v únoru 1970 učinila ve složení výboru řadu změn. Předsedou zůstal Zdeněk Bílek, místopředsedou se stal Václav Pejchar, jednatelem Jaroslav Laudát, hospodářem zůstal Bohumil Doležal.

   V říjnu 1971 je stavba vodní nádrže Zlatokopy, největší z kaskády rybníků, vybudované díky obětavosti a pracovitosti světelských rybářů v průběhu let 1950 – 1971, dokončena. S velkým dojetím a radostí sledovali funkcionáři spolku, jak Bohumil Doležal a Karel Bambas uzavírají požerák a po dně nového rybníka se začíná rozlévat voda. Poslední dokončovací práce na Zlatokopech proběhly v roce 1972, kdy bylo usazeno schodiště a dokončen odtahový příkop.

   Zajímavý je tehdejší systém vydávání povolenek místní organizací. V roce 1972 roční mimopstruhová povolenka platila jenom na řeku a stála 80 Kč. Kdo chtěl chytat na rybnících, musel zaplatit dalších 70 Kč, za povolenku pstruhovou se platilo 75 Kč. Ovšem bez zakoupení té první si nemohl rybář koupit ani dvě další.

   Nepříjemný, ale zajímavý incident se odehrál na přelomu dubna a května 1972, kdy došlo k další z mnoha otrav ryb v Sázavě. Jako častokrát předtím i potom byla způsobena únikem kyseliny ze Skláren Bohemia. Takové otravy se objevovaly v oněch dobách stále a ať byly jejich původcem JZD nebo sklárny, škoda bývala v 60. a 70. letech většinou rybářům nahrazena. V případě této ekologické havárie došlo však ze strany ředitelství skláren, sídlícího tehdy v Poděbradech, k velkým obstrukcím, které umožnilo podivné jednání člena výboru světelské rybářské organizace a zároveň krajského referenta pro čistotu vod Povodí Vltavy Jana Městeckého. Ten odmítl odebrat vzorky vody a tvrdil, že k žádné otravě nedošlo a členové výboru navezli otrávené ryby do Sázavy odjinud. Všechna jeho nepravdivá tvrzení byla v neprospěch organizace, do jejíhož vedení byl zvolen a jejíž zájmy měl chránit. Výbor navrhl jeho odvolání z funkce krajského referenta pro čistotu vod, když byly jeho argumenty vyvráceny výsledky vyšetřování Veřejnou bezpečností.

   K podobné otravě došlo o rok později, ale ani teď nebyly sklárny ochotny škodu z minulého roku uznat, a proto se se konala další a další arbitrážní řízení, na některá z nich se zástupci skláren vůbec nedostavili. Konečné rozhodnutí padlo až v červenci 1974 a sklárny zaplatily rybářům 85.223 Kč.

   Je pozoruhodnou skutečností, že již v roce 1971, kdy MO musela věnovat enormní úsilí dokončení stavby rybníka Zlatokopy, se pustila do budování rybářského srubu a stačila v tom roce vyhloubit a vybetonovat základy a vyrobit 500 tvárnic. Budova rostla pomalu, teprve na jaře 1973 byl vybetonován sklad. Ani o rok později nebyla stavba hotová, velkému množství brigádnických hodin neodpovídalo tempo postupu prací. Budovatelské nadšení z 50. a 60. let bylo pryč, působila únava ze stále nekončící, více než dvacet let trvající stavební aktivity.

   Rok 1975 se stal přelomem pro výkon rybářského práva v oblasti sportovního rybolovu. O rok dříve bylo rozhodnuto o společném krajském hospodaření rybářských organizací. Byly zavedeny krajské povolenky, platící v případě světelských rybářů v celém Východočeském kraji, který také stanovil jejich cenu. Veškeré poplatky za povolenky se odváděly kraji stejně jako polovina z členských příspěvků. Krajský výbor Svazu rybářů se pak musel postarat o zarybňování revírů. Finanční prostředky místních organizací se staly závislé na výsledcích jejich hospodářské činnosti.

   V roce 1975 sdružovala světelská MO již 342 členy. Stínem, který na tento rok padl, byl zákaz rybolovu na rybnících v zámeckém parku. Pod tlakem členské základny totiž výbor podporovaný MěNV prosazoval vyjmutí obou rybníků z krajského hospodaření, aby mohly sloužit jen k rybolovu členů místní organizace ve Světlé. Krajskému výboru se to samozřejmě nelíbilo a s podporou památkového úřadu jako odpověď na dosti sobecké snahy Světeláků prosadil, aby Krajský národní výbor v Hradci Králové zakázal vstup na pobřežní pozemky a trvalo několik roků, než se sportovní rybolov do zámeckého parku vrátil.

   K oslavám 50. výročí založení spolku mělo být vydáno 50 pamětních medailí a 500 odznaků, ale nepodařilo se najít výrobce. Oslava sama se konala po odpolední slavnostní schůzi 11. října 1975. Zasloužilým členům MO byly předány diplomy, rybáři nezapomněli ani na předsedu MěNV Miroslava Ptáčníka a tajemníka Jana Doležala za jejich podporu a pomoc rybářské organizaci.

   V roce 1977 si přestávali někteří členové výboru mezi sebou rozumět, přicházely četné spory, které brzdily činnost organizace. Nebylo proto překvapením, že se složení výboru značně změnilo po členské schůzi konané 13. března. Z hlavních funkcionářů zůstali ve svých funkcích jen hospodář Bohumil Doležal a jednatel Jaroslav Laudát. Předsedou byl zvolen Vladimír Hájek a místopředsedou Jaroslav Beránek.    Probíhala stále jednání s Krajským výborem ČRS o množnosti obnovení sportovního rybolovu v zámeckém parku. V říjnu se pak přímo v parku koná komisionální řízení za účasti zástupců KV a MO

   ČRS, MěNV a Krajského střediska památkové péče. Na jeho základě rozhodl Krajský národní výbor v Hradci Králové, že od roku 1979 se povoluje na rybnících v zámeckém parku rybolov v období od 9. května do 30. září, a to pouze ve dnech pracovního klidu. Samozřejmě v rámci společného krajského rybolovu.

   Stavba budovy stále pokračovala, v roce 1978 do ní byla zavedena elektřina, o rok později voda, vybetonována sedimentační jímka, ale mnoho práce stále zůstávalo. Přesto se v budově již od roku 1978 konaly výborové schůze.

   Členská schůze 1. března 1981 zvolila nový výbor, obsazení hlavních funkcí se nezměnilo. V srpnu toho roku postihla organizaci těžká ztráta. Tragicky zahynul dlouholetý zkušený a všemi rybáři oblíbený hospodář MO Bohumil Doležal. Do jeho funkce byl pak výborem zvolen dosavadní zástupce hospodáře Bohumil Cakl.

Josef  Böhm, leden 2014


Z historie rybářského spolku ve Světlé 6

   Na začátku 80. let začínají rybářům působit stále větší starosti problémy s čistotou vod v chovných i sportovních vodách. Neexistence čističek vede k stále masivnějšímu vypouštění splašků do kanalizace vyústěné přímo do řeky či rybníka. Používání umělých hnojiv a jiných chemikálií zemědělci se podílí na tom, že splachy po každém větším dešti hubí ryby i v malých potůčcích. Tak dochází v roce 1982 k otravě ryb v Ředkovci. Viník nebyl zjištěn, škoda byla proplacena státem. Ryby ve Vrbí jsou vícekrát otráveny splašky ze Závidkovic, neboť meliorační správa je svedla přímo do rybníka. Náhradu škody se dlouho nedařilo od Státní meliorační správy získat. Teprve arbitráží v lednu 1984 byl původce havárie odsouzen k náhradě škody.

   Výroční členská schůze 4. března 1984 zvolila nový výbor. Předsedou se stal Jaroslav Beránek, místopředsedou Vladimír Hájek, osoby jednatele a hospodáře se nezměnily. Radostnou zprávou pro světelské rybáře bylo, že v Havlíčkově Brodě se v roce 1986 začala budovat čistírna odpadních vod.

   Členská schůze 1. března 1987 byla sice volební, ale v užším vedení výboru nedošlo k žádným změnám. Stále se opakují otravy rybníků nad zámeckým parkem, z Vrbí se otrava většinou rozšíří i do Světeláku a částečně zasáhne i Sázavan. Ke konci roku 1987 překročil počet členů 400.

   Na členské schůzi 11. března 1990 byl opět volen nový výbor. Funkce jednatele a hospodáře zůstaly beze změny, předsedou byl zvolen Josef Böhm, místopředsedou Zdeněk Bílek. Organizace se snaží vyvíjet tlak na tehdejší vedení města ohledně vybudování kanalizace ze Závidkovic do Světlé a jejího zaústění do městské kanalizace, jež je již od 2. poloviny 80. let svedená do biologické čistírny odpadních vod pod Mrzkovicemi. To se nakonec podařilo a konečně byl vyřešen dlouhodobý problém s každoročními otravami ryb v chovných rybnících za zámeckým parkem.

   V roce 1991 se začala na výroční členské schůzi řešit situace světelské rybářské organizace. Nespokojenost s tím, že každoročně se z cca 80.000 Kč odevzdaných krajskému výboru v Hradci Králové vrací maximálně 24.000 v podobě vysazovaných ryb, které si organizace sama odchová a pak je odprodá krajskému výboru, vedla k usnesení, kterým byl výbor pověřen připravit vystoupení z východočeského krajského hospodaření. V té době se začínal dosud jednotný rybářský svaz rozpadat a mnoho místních organizací hledalo, jakou cestou se ubírat. Uvažovalo se o znovuzřízení poříčních svazů dle jednotlivých povodí, některé místní organizace chtěly existovat zcela samostatně.

   Rybářský svaz se sice nerozpadl, ale rozdělil se na Český rybářský svaz, zahrnující Čechy a sever Moravy, a Moravský rybářský svaz, který funguje na zbylém území České republiky. Místo krajských výborů vznikly územní svazy, kopírující hranice zanikajících krajů zřízených v roce 1960. Světelská místní organizace se po příkladu sousední ledečské rozhodla vstoupit do Územního svazu města Prahy, který své vody zarybňoval alespoň v té době mnohem více, než Východočeský územní svaz, v němž naopak zůstala druhá sousední organizace, havlíčkobrodská. Schvalování této změny se konalo nadvakrát, protože na členskou schůzi 27. května 1991 se dostavilo málo členů. Teprve když se na schůzi 8. září sešlo 146 členů, což byla v té době nadpoloviční většina, a všichni přítomní hlasovali pro tuto změnu, mohl se výbor pustit do práce. Přestup byl realizován a MO ČRS Světlá n. Sáz. je součástí Územního svazu města Prahy dodnes. Byla to velká změna. Rok 1991 se stal v historii světelské rybářské organizace stejně významným, jako rok 1925, kdy byla založena, a rok 1975, kdy se stala součástí krajského hospodaření.

   V lednu 1993 se musel spolek poprvé začít zabývat nároky rodiny Morawetzovy na zemědělskou a lesní půdu včetně pozemků pod rybníky Sázavan, Světelák a Vrbí.

   Výbor došel k přesvědčení, že rostoucí náklady na vlastnictví a údržbu dvou nákladních automobilů Praga V3S nejsou dále únosné, a jeden z nich byl prodán. V témž roce byl zakoupen vlek.

   Městský úřad vyslyšel stesky občanů Bohušic týkající se krmení ryb v Bohušickém rybníce a požadoval na místní organizaci využívat ho pouze ke sportovnímu rybolovu. Protože sportovní revíry patří přímo územním svazům, bylo jednáno s ÚS města Prahy, který na toto řešení přistoupil. Revír Sázava 12 se tak od roku 1994 rozšířil o další vodu. Na rybníku se loví za stejných podmínek jako v zámeckém parku, tedy dva dny v týdnu.

   Z voleb v roce 1994 vzešel nový výbor, v němž funkci předsedy zastával opět Josef Böhm, místopředsedy Zdeněk Bílek, hospodáře Luboš Doležal a jednatele Ing. Zdeněk Vraný. Novinkou ve vnitřním životě ČRS bylo to, že všem místním organizacím byla potvrzena právní subjektivita.

   V suterénních místnostech rybářského srubu se začala budovat odchovna některých druhů ryb. Za tím účelem byl vybudován přivaděč vody z Dolního rybníka v parku. Postupně bylo nakoupeno potřebné zařízení a za vedení  Ing. Vraného se začalo se střídavými úspěchy zkoušet odchovat pstruha potočního či štiku.

   ÚS města Prahy se snažil vracet do tekoucích vod původní vyhynulé druhy ryb, jako je tloušť a bolen. V roce 1994 se poprvé v zarybňovacím plánu objevuje parma a ostroretka.

   O rok později se pokrok v informačních technologiích začal projevovat i v administrativě spolku. Je zakoupen počítač, do kterého je uložena evidence členů, brigádnických hodin apod. V prvním podlaží srubu vzniká místnost pro vydavatele povolenek.

   V roce 1997 se změnil charakter povodí Sázavky 1, když její část byla na přání místní organizace územním svazem změněna na pstruhový revír.

   V březnu 1998 se po volbách předsedou MO stal Tomáš Kukeně, místopředsedou Ladislav Beránek, hospodářem zůstal Luboš Doležal, jednatelem byl zvolen Karel Matela. Ten ještě v květnu na funkci jednatele rezignoval a byl nahrazen do výboru kooptovaným Petrem Dobrozemským. To se však neukázalo jako dobrá volba, protože nový jednatel se schůzí zúčastňoval velmi zřídka, nedělal zápisy ze schůzí ani ostatní potřebnou administrativu. Byl proto z funkce odvolán a do výboru kooptován bývalý předseda Josef Böhm a pověřen funkcí jednatele.

   Rybáři v těchto letech zaznamenávali značné škody na chovných rybnících i revírech způsobované do té doby málo četnými nebo neznámými predátory, volavkami a vydrami. Jejich důsledná ochrana ze strany státu vedla k jejich rychlému množení a následně k narůstajícím škodám. Výbor opakovaně jednal s okresním úřadem o odstřelu volavek, na státu byla mnohokrát vyžadována náhrada škody. V pozdějších letech přibyli ke škůdcům ještě norci američtí a kormoráni.

   V roce 2000 se problém vlastnictví rybníků za parkem začal řešit. Pozemkový fond v Havlíčkově Brodě rybářům oznámil, že pozemky pod rybníky zůstaly majetkem státu, rybáři na ně nemají žádné předkupní právo, i když je vybudovali. Nepodařilo se ale přimět Pozemkový fond ke stanovení nájemného.

   V červnu 2001 rezignoval na funkci místopředsedy Ladislav Beránek, jeho funkcí byl pověřen Jiří Hrenic, ten však na podzim náhle zemřel. V tomto roce již třetím místopředsedou se stal Zdeněk Horník.

   O rok později se MO ČRS stala konečně vlastníkem pozemku pod srubem a v jeho nejbližším okolí, který koupila od města Světlá n. Sáz.

   Výroční členská schůze 24. března 2002 zvolila nový výbor. Osoby předsedy, hospodáře a jednatele se nezměnily, místopředsedou se stal Josef Kozák. 

   Povodeň v srpnu poškodila hráze rybníků Zlatokopy, Vrbí a Sázavan. Za materiální pomoci města byla oprava provedena firmou Evos Hydro.

   V listopadu 2002 došlo k dalším přesunům ve výboru. Josef Böhm byl zvolen starostou města a na funkci jednatele rezignoval. Tuto funkci převzal Josef Kozák, místopředsedou se stal Jiří Tvrdý.

   V roce 2003 se změnil stav vlastnictví pozemků rodiny Morawetzovy. Pozemky, na nichž byly vybudovány rybníky Sázavan, Světelák a Vrbí, byly státem Morawetzům vráceny. Rybáři na nich zatím bez problémů hospodaří.

   V roce 2004 se město Světlá n. Sáz. rozhodlo prodat rybník Ředkovec za 1 milion Kč. Místní organizace ČRS sice o koupi zájem měla, ale chyběly jí peníze. Mohla nabídnout pouze polovinu požadované částky. Zastupitelstvo města vzalo nakonec v úvahu početnost organizace a její přínos pro společenský život ve městě a s částkou navrhovanou rybáři souhlasilo. MO si sice musela půjčit peníze od územního svazu, ale stala se majitelkou pěkného rybníka.

   V březnu 2006 skončilo čtyřleté volební období, z voleb na výroční členské schůzi vzešel nový výbor. Předsedou se stal opět Tomáš Kukeně, místopředsedou byl zvolen Luboš Máca, hospodářem zůstal Luboš Doležal, jednatelem byl zvolen Josef Kozák.

   Kormoráni páchají stále větší škody na rybí populaci také na řece Sázavě. Tento celostátní problém se snaží pomoci řešit i Český rybářský svaz. Také členové světelské místní organizace se zapojili do petiční akce navrhující omezení počtu těchto chráněných ptáků.

   Na jaře 2008 došlo k vloupání do skladu ČRS, škoda způsobená krádeží přesáhla 120.000 Kč. Pachatel byl dopaden, soudní líčení s ním proběhlo v únoru 2009.

   V květnu 2009 zemřel místopředseda výboru MO Luboš Máca, funkce již nebyla do konce volebního období obsazena.

   V březnu 2010 volila výroční členská schůze nový výbor. Předsedou zvolil posléze výbor Josefa Böhma, místopředsedou Jaroslava Beránka, jednatelem zůstal Josef Kozák a hospodářem Luboš Doležal.

   V listopadu 2010 padl ve výboru návrh na zavedení rybářské rubriky na webových stránkách města, nakonec ale byly v roce 2011 zřízeny přímo webové stránky MO ČRS Světlá n.Sáz. Bez nich si lze již dnes těžko fungování spolku představit.

   I když už v roce 2009 začal výbor uvažovat o zakoupení nového nákladního automobilu, protože Praga V3S dosluhovala, podařilo se to až v létě 2011. Na nákup nákladního auta LIAZ z roku 1996 si MO půjčila peníze od Územního svazu města Prahy, stará Praga byla prodána.

   V srpnu 2013 se ve Světlé uskutečnil I. ročník Sázavofestu, všechny koncerty se odehrávaly v zámeckém parku. Obavy veřejnosti z velkého soustředění lidí sdíleli i rybáři. V obou rybnících v zámeckém parku byl po dohodě s městem v průběhu festivalu zakázán rybolov a chovné rybníky za parkem byly stále kontrolovány rybářskou stráží. Celá akce ale proběhla v klidu a bez ohrožení majetku ČRS.

   Již několik let se negativně projevovalo zanesení odkalovacího rybníčku pod rybníkem Sázavan, které způsobovalo ucpávání odtokové roury a ztěžovalo výlovy celé kaskády. Byla vedena jednání s městem Světlá n. Sáz., které náklady na odbahnění rybníčku zařadilo do rozpočtu na rok 2014.

   Dvě desetiletí se vlekoucí problém pronájmu pozemků pod chovnými rybníky za zámeckým parkem není stále vyřešen. První vlaštovkou je smlouva s Pozemkovým fondem o pronájmu části pozemku pod rybníkem Zlatokopy.  

   V roce 2014 skončilo volební období, a tak na výroční členské schůzi 23. března proběhly volby  nového výboru a hned na této schůzi byl předsedou zvolen Jaroslav Beránek. První výborová schůze pak rozhodla o obsazení dalších klíčových funkcí. Místopředsedou byl zvolen Ing. Martin Kubín, jednatelem zůstal Josef Kozák a hospodářem Luboš Doležal.

                                                                                                                               Josef  Böhm, duben 2014